O pařížské dopravě

Při svém pobíhání po uličkách u Seiny jsem už narazila na bezpočet cedulí, jež slibují poznat město v rekordním čase, ve vlastním jazyce, za lidovou, a ještě ! lidovější cenu. Nejjistější cesta, jak toho dosáhnout ve skutečnosti, je zakoupit lístek za euro dvacet a projet se pařížskou hromadnou dopravou...

Teorii o provázanosti  mhd s národním duchem razím už delší dobu - také pražská doprava je, se vším, co potkáte ve vagonech, jakousi kvintesencí české mentality. Včetně magistrály, která na Václavském náměstí bezradně amputuje Národní muzeum od na semaforech přešlapujícího národa. Ale najdete to i na cestách... dánští průvodčí kolem sebe šíří podobně domáckou atmosféru jako koblížky v kodaňské kavárně nebo váš první lego domeček. A čekání na sicilský autobus může preciznějším typům přivodit stejné nervy jako soužití se Sicilanem. Srdce města holt nikde nehybně neleží. - Ono jede, zvoní, skřípe a mívá zpoždění.
A dozajista to platí pro Paříž... 

Předně, něco málo o Francii se turista dozví už v momentě, kdy se spustí do pařížské podzemky... a narazí na mlčenlivou konstrukci z plexiskel a turniketů. Když se podrbe na hlavě, prstem projde jeden vlez za druhým (vše je na karty, není kam strčit lístek), a z tlaku zezadu mu dojde, že už překáží. Když se kufrem zašprajcne pod ramenem turniketu a nedosáhne na označený lístek. Když tedy proleze jako první, a mezi ním a kufrem se s razancí zavřou plexivrata. Když se rychle poučí, vyleze s jiným cestujícím zpátky ven, a jeho lístek už není platný. Když se od jeho kufru odpíchne jeden z probíhajících černochů a martenskou mu bezmála vyrazí zuby. Problém dobytí pařížského metra je zrcadlovým odrazem problému pařížské byrokracie. i toho, jak jej Pařížani řeší po svém. ;)


Pařížské metro má 16 linek a 301 zastávek. Ačkoli jeden by řekl, že s nárůstem tras se nutně musí vytrácet osobitost, čísla ve skutečnosti skrývají mnohá překvapení. Tak například aristokratická linka číslo jedna byla minulý podzim plně automatizovaná. Psali o tom v novinách, také já jsem si s trochu slavnostním pocitem šla stoupnout ke skleněné zástěně u kolejí a vydržela se pak několik stanic dívat, jak se dveře otevírají nachlup přesně s těmi v nástupištích. Neurotický řidič, který vás přivírá do dveří a hořekuje do mikrofonu, vám ale rychle začne chybět.  Zajímavý cestovatelský zážitek slibuje také architektura některých stanic. Tytam jsou doby, kdy Guimardova secesní úprava z konce "dlouhého" 19. století představovala výstřelek modernity, ba dokonce působila skandál (byli tací, co chtěli pařížským dámám zapovědět vstup do metra, neboť svítidla, evokující "ženské pohlavní orgány", mohla prý navádět pařížské pány k nepravostem). 

Pařížské metro nabízí i prostor k meditaci.

Dnes vám na zastávce Arts et Métiers místo toho vyrazí dech obrovské šrouby a ozubená kola, která strmí ze stropu jako memento všednodenního kolotoče. Na zdech stanice Concorde si zas bdělý cestující může vyluštit osmisměrku, na Pont-Neuf La Monnaie okukovat repliky mincí z blízkého numismatického muzea a na Louvre-Rivoli se k večeru pokusit ukrást nějakou tu vykopávku. Všechno je naoko obrovské, na jednu linku připadne klidně i 40 stanic, intervaly mezi nimi jsou ale často tak kratičké, že je dobré zmatené turisty upozorňovat na tu "jejich" tak tři dopředu. Otevření dveří razantním škubem za kliku působí decentnějším typům roztomilé problémy a způsobuje periodický rámus - po ránu dobré, ve vagonu metra tak prakticky není možné usnout. ;) Přestupní stanice (je jich 62) jsou pak světy samy pro sebe - podzemní bludiště, kde při slepém sledování té své směrovky potkáte kdeco, od croissantové vůně, po břišní tanečnice a nabídky seriózního sňatku. Ale znovu byste to už nenašli. Největší přestupní uzel Châtelet - Les Halles měří od jednoho konce na druhý půl druhého kilometru. Dát si zde schůzku je nejjistější cestou, jak se někoho rychle zbavit. 
(plán pařížského metra)

RER (Réseau express régional) je síť příměstských vlaků, které přibíhají z periferií a v centru se s metrem prolínají. Pro zmírnění chaosu vlaky nesou písmena abecedy (A-E) a obíhají stanic méně, zato ty nejdůležitější. Představují tak nejživější tepny, a skutečně efektivní způsob, jak se někam dostat. Ve špičce lze právě na RER zažít "pěchovací" četu, která po vzoru asijských zemí  pomáhá cpát cestující do vlaku a v pravý moment řekne dost. Bohužel, na linky RER se také zaměřují dopravní stávky, což vysvětluje jejich tragický dopad na pařížskou morálku. (hledáte-li ideální pařížské pracoviště, hledejte v dosahu RER.)


Narozdíl od Prahy Paříž sama sebe pojímá jako cyklistickou. Milovníkům čistšího vzduchu pařížská radnice nabízí půjčovnu kol Vélib' se stojany rozmístěnými po celém městě. Po nabití permanentky na kýžený interval můžete kola dle libosti na kterémkoli bodě vypůjčit či odstavit. Ovšem - zatímco obvykle nebývá problém kolo sehnat, ve frekventovanější hodiny může být naopak roztomilý problém se ho zbavit. Jízdu lze totiž ukončit leda do stojanu, a například stojany u Sorbonny se poránu kvapem zaplní. Oblíbenou výmluvou studentů je u nás: hledání parkování.


Chabý kulturní program, který v pražské mhd zajišťují především bandy zlodějů, daleko pokulhává za rozvinutou pařížskou rodinou muzikantů, vagabundů a bavičů, která se s vámi po vagonech veze. Zrovna týpek v mém vlaku se teprv zaučuje - jen tupě rozdá po sedadlech cedulky, a potom je stejně mechanicky sesbírá. Ale čím blíže centru, tím více koření, a tím větší cestovatelský zážitek. sugestivní proroctví o konci světa. nabídky spolehlivé cesty životem. spílání, i učená pojednání, i elogie. A najdou se i tací, kteří s hlásnou troubou proberou cestující jednoho po druhém a neodejdou, dokud neodbourají celý vagon. 

Vážná nota je v metru spíše výjimkou.

S tím, jak po Vánocích pařížské blázince dojatě snižují stavy, přibývá v městské dopravě i figurek, které jsou kouzelné prostě tím, že po vás naopak nic nechtějí. Hned o tříkrálovém týdnu mne například na pětiproudém bulváru Saint-Germain-des-Près upoutal cyklista v beranici, který se řítil přes přechod na červenou, nohy rozcapené do stran, na krku mašli, mezi řidítky přivázaný obří kravský zvonec, bušil do něj a hlasitě bučel. Černocha, kterého jsem zahlédla na Châtelet - divoce pohazoval hlavou, na uších bachratá sluchátka, ale jejich drátky mu z obou stran končily v puse (!) - asi dodneška nepochopím, a to jsem ho pro jistotu obešla kol dokola. Naslouchat sám sobě asi není vždy jednoduché. Jistý paradox v sobě nese také muzikant, který každé pracovní ráno něžně probírá asijskou citeru přímo pod vyřvávajícím tlampačem na Gare de l'Est. Ani z blízkosti dvou metrů to nepřestává být pantomima. Ale ten mlčenlivý odpor vůči řvoucím reklamním šotům má v sobě křehkou něhu. A občas, zatím u mne jednou do roka, lze v pařížských vestibulech zahlédnout i anděla... 


Na Gare du Nord, kde denně přestupuji, funguje nelítostná dynamika davu. Tisíce cestujících v obrovských proudech tečou danými směry, připomínají filmový úsvit mrtvých nebo některé scény z Vávrovy husitské trilogie. A mezi nimi, skutečně tak trošku Proti všem, se včera sunula stařenka. Stařenka sešlá, špinavá. Tlačila před sebou čtvercový stolek na kolečkách, zářivě bílý, jako plovoucí ostrov. čisté linie, lesk a efektivita. Vlastně všechno, co ona sama nebyla. A vprostřed něj: její taška. její hůl. a její pes! Mířili si to pomalu, někam daleko, nakoso, do míst, kde docela jistě nebyly žádné chodby, výtahy ani schodiště, jako k docela jinému terminálu na docela jiný vlak... Škoda, že jsem se v tu chvíli nezmohla na víc než zazírat na ni a nechat se bezbranně odnést na direction Chelles-Gournay. Dozajista mne mohla seznámit s alternativní pařížskou linkou! ;) 

PRAKTICKÉ INFORMACE

• Základní jízdenka t+ po Paříži  vás vyjde na 1,70 €. Je přestupní a platná hodinu a půl ve veškeré veřejné dopravě - v metru, RER, autobusech, tramvajích i lanovce na Montmartre. Neumožňuje ovšem přestupy mezi povrchovou a podzemní dopravou, tedy pouze metro/RER nebo bus/tram. Chystáte-li se cestovat víc, doporučuji ji koupit po deseti (tzv. carnet za 12,70 €), jednodenní jízdenky pro turisty jsou zbytečně nevýhodné.
  
  
• Při prvním vstupu do metra požádejte v přilehlé kukani o plán linek Paris poche (zdarma).
  
  
• Při koupi jízdenek v automatech prakticky nelze udat bankovky. Mějte připraveny mince nebo platební kartu.
  
  
• Na přestupu hledejte podle čísla linky a konečné stanice. Protilehlé směry téže linky často nesdílejí jeden vestibul jako v Praze, ale odjíždějí docela odjinud.
  
  
• Periferní části Paříže (zóny 2-5), které obsluhuje RER, mají své vlastní jízdné odstupňované podle počtu zón, které míníte projíždět. Při nákupu jízdenky zadáváte název konkrétního nádraží.
  
  
• Základní rada, jak vyzrát na turnikety, je prostrčit zavazadlo před sebou co nejdál ještě předtím, než je necháte pozřít vaši jízdenku. ;)  
  
  
• Doprava z letiště je bohužel spolehlivý způsob, jak turistovi hned po příjezdu hnout žlučí. Jízdenka z terminálů Orly i Charles de Gaulle do centra, ať už vlakem RER nebo speciálními autobusy, čítá vždy kolem 10 €, a s taxi si nepomůžete. Mezinárodní autobusy Eurolines a Student Agency oproti tomu přistávají na relativně smysluplných místech ve vnitřní Paříži, stačí pak přestoupit na metro.
  
  
• Nebojte se pěší turistiky. Vzhledem k malým rozestupům mezi stanicemi je to často rozumná alternativa, o jejím cestovatelském přínosu ani nemluvě.
  
  
• Bon voyage! ;)