O pařížské dopravě

Při svém pobíhání po uličkách u Seiny jsem už narazila na bezpočet cedulí, jež slibují poznat město v rekordním čase, ve vlastním jazyce, za lidovou, a ještě ! lidovější cenu. Nejjistější cesta, jak toho dosáhnout ve skutečnosti, je zakoupit lístek za euro dvacet a projet se pařížskou hromadnou dopravou...

Teorii o provázanosti  mhd s národním duchem razím už delší dobu - také pražská doprava je, se vším, co potkáte ve vagonech, jakousi kvintesencí české mentality. Včetně magistrály, která na Václavském náměstí bezradně amputuje Národní muzeum od na semaforech přešlapujícího národa. Ale najdete to i na cestách... dánští průvodčí kolem sebe šíří podobně domáckou atmosféru jako koblížky v kodaňské kavárně nebo váš první lego domeček. A čekání na sicilský autobus může preciznějším typům přivodit stejné nervy jako soužití se Sicilanem. Srdce města holt nikde nehybně neleží. - Ono jede, zvoní, skřípe a mívá zpoždění.
A dozajista to platí pro Paříž... 

Předně, něco málo o Francii se turista dozví už v momentě, kdy se spustí do pařížské podzemky... a narazí na mlčenlivou konstrukci z plexiskel a turniketů. Když se podrbe na hlavě, prstem projde jeden vlez za druhým (vše je na karty, není kam strčit lístek), a z tlaku zezadu mu dojde, že už překáží. Když se kufrem zašprajcne pod ramenem turniketu a nedosáhne na označený lístek. Když tedy proleze jako první, a mezi ním a kufrem se s razancí zavřou plexivrata. Když se rychle poučí, vyleze s jiným cestujícím zpátky ven, a jeho lístek už není platný. Když se od jeho kufru odpíchne jeden z probíhajících černochů a martenskou mu bezmála vyrazí zuby. Problém dobytí pařížského metra je zrcadlovým odrazem problému pařížské byrokracie. i toho, jak jej Pařížani řeší po svém. ;)

Paříž od mýtu k logu

"Tak jsem tady," řekla jsem si, když jsem jednoho zářijového rána v 5.00 dokodrcala na pařížské nádraží Gallieni a s vyprázdněným autobusem ujel i poslední kus starého domova. Slavnostně jsem se rozhlédla po ranním městě (nebylo vidět na krok), zkusila významně pohlédnout na pár Pařížanů, kteří přese mne spěchali do práce, a potom vykročila do metra, k pomyslné Seině. Dnes se musím sama sobě smát pro bezpočet vizí a omylů, které mi toho rána trůnily v hlavě. Ale vám mohu říci jen, "Nebyla jsem tady, ale mimo. - (ne)buďte tam taky." 

P+A+R+I+S. Kratičký shluk pěti písmen bezesporu vzbouzí moře asociací. Je natolik známý, že mohou být velmi rozmanité, ba jedinečné. Někomu může přivolat chuť na macarons, jinému vztek na zručné kapsáře. snížit chuť na pivo, zvýšit tlak... ale nic naplat, do tak propíraného města si každý z nás odjíždí také s uzlíkem mýtů a stereotypů, ať už poctivě nastudovaných nebo jen bezděky nasátých z filmů a atmosférických fotek. Pomyslná Paříž je krásná, nebudu vám ji brát. Ale pokud se někdy v budoucnu chystáte v pět ráno podobně přistát v té reálné, považuji za vlasteneckou povinnost vás na ty základní mýty upozornit. 


Mýtus no. 1: Paříž je evropská.

Pařížská ikona v londýnské mlze.

Zalistuje-li Čech klasickou učebnicí francouzštiny od Ledy, dodnes v ní najde postavičky, které jako by se vysypaly z posledního vydání Mikulášových patálií. Většinou pokuřují, malují s paletou Eiffelovku, nebo postávají na nároží v rádiovce a s bagetou pod paží. Mají precizní knírek a dlouhý nos jako komisař Clouseau. Ale podobně jako slovutný kriminalista byl ve skutečnosti rodák z Hampshire, také vám se pak po příjezdu do města nad Seinou lehko může stát, že většinu výletu strávíte tázáním, kam se ti Pařížané poschovávali, pakáž mizerná... Dnešní image francouzské metropole už má totiž k rádiovkám našich babiček daleko - jako všechna velkoměsta, i Paříž dávno ztratila jednotnou tvář, pokud však vyjdeme ze zákona většiny, pak ta její je: tmavá a africká. 
Zatímco v nejuzavřenějším francouzském regionu, jakým je Bretaň, čítal loni podíl černošských dětí jen necelá 4%, v hlavním městě stejná hodnota přesahuje 54% a tradiční pařížské osazenstvo vykreslené v románech už přežívá leda jako potisky na hrnkách. Někteří z vás si teď asi mimoděk vybaví výjev neutěšeného ghetta, kde černošská mládež mlátí balonem o kapoty aut, nebo se ve vagoně, v němž jsou v tu chvíli jediným bělochem, budou cítit nesví. Ve skutečnosti zůstává problém rasismu podobně citlivý i v samotné Francii - a panická hrůza, se kterou země rovnosti a bratrství zakazuje statistiky s etnickým či náboženským aspektem, je toho nejlepším dokladem. Ale to může být návštěvníkovi asi ukradené jako foťák na Pont Saint-Louis. Pro něj to prostě jen znamená, že v pařížské písni 21. století zaznívají tóny, které byste ve stejných zeměpisných výškách jinde po Evropě nehledali - zářící domorodé kroje a čapky vám snadno zpestří cestu metrem. Výslovnost některých černochů představuje pro frankofila fonetické dobrodružství. A když se k vám ve frontě u Louvru nakloní Alžířan ověšený pozlacenýma minieiffelovkama, zatřepe rukama a zablejskne podobně zlatýma zubama v a fíl gud! - no vemte si, jakým sucharem je v tu chvíli rázem Clouseau...