Paříž od mýtu k logu

"Tak jsem tady," řekla jsem si, když jsem jednoho zářijového rána v 5.00 dokodrcala na pařížské nádraží Gallieni a s vyprázdněným autobusem ujel i poslední kus starého domova. Slavnostně jsem se rozhlédla po ranním městě (nebylo vidět na krok), zkusila významně pohlédnout na pár Pařížanů, kteří přese mne spěchali do práce, a potom vykročila do metra, k pomyslné Seině. Dnes se musím sama sobě smát pro bezpočet vizí a omylů, které mi toho rána trůnily v hlavě. Ale vám mohu říci jen, "Nebyla jsem tady, ale mimo. - (ne)buďte tam taky." 

P+A+R+I+S. Kratičký shluk pěti písmen bezesporu vzbouzí moře asociací. Je natolik známý, že mohou být velmi rozmanité, ba jedinečné. Někomu může přivolat chuť na macarons, jinému vztek na zručné kapsáře. snížit chuť na pivo, zvýšit tlak... ale nic naplat, do tak propíraného města si každý z nás odjíždí také s uzlíkem mýtů a stereotypů, ať už poctivě nastudovaných nebo jen bezděky nasátých z filmů a atmosférických fotek. Pomyslná Paříž je krásná, nebudu vám ji brát. Ale pokud se někdy v budoucnu chystáte v pět ráno podobně přistát v té reálné, považuji za vlasteneckou povinnost vás na ty základní mýty upozornit. 


Mýtus no. 1: Paříž je evropská.

Pařížská ikona v londýnské mlze.

Zalistuje-li Čech klasickou učebnicí francouzštiny od Ledy, dodnes v ní najde postavičky, které jako by se vysypaly z posledního vydání Mikulášových patálií. Většinou pokuřují, malují s paletou Eiffelovku, nebo postávají na nároží v rádiovce a s bagetou pod paží. Mají precizní knírek a dlouhý nos jako komisař Clouseau. Ale podobně jako slovutný kriminalista byl ve skutečnosti rodák z Hampshire, také vám se pak po příjezdu do města nad Seinou lehko může stát, že většinu výletu strávíte tázáním, kam se ti Pařížané poschovávali, pakáž mizerná... Dnešní image francouzské metropole už má totiž k rádiovkám našich babiček daleko - jako všechna velkoměsta, i Paříž dávno ztratila jednotnou tvář, pokud však vyjdeme ze zákona většiny, pak ta její je: tmavá a africká. 
Zatímco v nejuzavřenějším francouzském regionu, jakým je Bretaň, čítal loni podíl černošských dětí jen necelá 4%, v hlavním městě stejná hodnota přesahuje 54% a tradiční pařížské osazenstvo vykreslené v románech už přežívá leda jako potisky na hrnkách. Někteří z vás si teď asi mimoděk vybaví výjev neutěšeného ghetta, kde černošská mládež mlátí balonem o kapoty aut, nebo se ve vagoně, v němž jsou v tu chvíli jediným bělochem, budou cítit nesví. Ve skutečnosti zůstává problém rasismu podobně citlivý i v samotné Francii - a panická hrůza, se kterou země rovnosti a bratrství zakazuje statistiky s etnickým či náboženským aspektem, je toho nejlepším dokladem. Ale to může být návštěvníkovi asi ukradené jako foťák na Pont Saint-Louis. Pro něj to prostě jen znamená, že v pařížské písni 21. století zaznívají tóny, které byste ve stejných zeměpisných výškách jinde po Evropě nehledali - zářící domorodé kroje a čapky vám snadno zpestří cestu metrem. Výslovnost některých černochů představuje pro frankofila fonetické dobrodružství. A když se k vám ve frontě u Louvru nakloní Alžířan ověšený pozlacenýma minieiffelovkama, zatřepe rukama a zablejskne podobně zlatýma zubama v a fíl gud! - no vemte si, jakým sucharem je v tu chvíli rázem Clouseau...


Mýtus no. 2: Paříž není Londýn.
Na mostě Pont neuf v srdci Paříže mají odpadkové koše zvláštní obsah. Zatímco v Praze by nejspíš přetékaly letáky na kostelní performance či plechovkami od piva, zde tvoří hlavní náplň - deštníky. Deštníky v důchodu, i v nejlepších letech, polámané, zběhlé či utopené a marně zachráněné. Mělo by vám to být jistým vodítkem, co od nebes nad Seinou vlastně očekávat. Britové turistům už dávno nalili čistého vína, přiznali, že jejich počasí je vlastně svoje, a udělali ho terčem vtipů. Pařížané na tom nejsou o moc líp, jen ještě udržují iluzi, že to jejich lze předpovídat. Nechápejte mne špatně...
i v Paříži lze zažít projasněné dny, kdy obrovské zářící slunce dělá všechny zahrady o něco zelenější. Čarovné odstíny impresionistů by Londýn nikdy nezrodil. Ale jen tady se taky může stát, že to zářící slunce je zespodu podepřené temně olověným nebem, a než přejdete přes řeku, spadnou na vás kroupy. Extrémní hodnoty Paříž moc nezná, vedro se kvituje s nevděkem, sněhové vločky jsou tu raritou. Nejčastějším druhem počasí je vlastně: jeho změna.
Takže - paraple s sebou. Ideální pařížský deštník není příliš rozložitý - sotva se z nábřeží ponoříte do uliček, stěžejním úkolem se záhy stává nevyšťouchnout nikomu oko - ale skladný, s pořádným těžištěm a vždy připravený k akci. Děti do pěti let by se neměly nechávat s deštníkem v otevřených prostorách bez dozoru. 
A nevoďte své paraple kol košů na Pont neuf, hrozí možná demoralizace. ;) 


Mýtus no. 3: Chodníky, od slova choditi.
Tak nějak by se řeklo, že malebné pařížské uličky jsou na procházky jak dělané. Ale jen tak nějak. Ve skutečnosti je procházka po centrálních uličkách pořádný tělocvik! Pařížské chodníky jsou mimo pár boulevardů úzoučké, bezpřestání vroubené nesmyslnými patníky a vypočítané nachlup přesně ! na šíři vašeho zavazadla bez jednoho kolečka. Pařížané v zapadlých obchůdcích a podnicích nedokážou odolat běhu života venku, nemají u sebe stání, a tak vymýšlejí různé finty, jak se zapojit - vystrčí před obchod štafle, a předstírají, že něco upravují, vinárny nacpou hostům skleničku na stojáka a pošlou je na chodník, kavárny jsou vyvalené z útrob tak nějak z principu. Plánovaná procházka se tak stává překážkovým během, lidé se na sebe řetězí a vznikají mezi nimi roztomilé incidenty. Ale svým způsobem to chodci dodá i pocit důstojnosti a váhy - když se s kufrem na kolečkách nevejdete na chodník, a sestoupíte do ulice, při troše štěstí se vám v hloubi Latinské čtvrti podaří zablokovat i autobus!


Mýtus no. 4: Bydlet budu v...

O sociální roli pohovek věděl své už Manet.

Tedy: pokud jedete do Paříže na týden, vystát si frontu na výtah Tour Eiffel a vysílit se v muzeích, je to jasné. Bydlet budete v hotelu a bude to mastné a jste v této otázce z obliga. a dál nečtěte, nebylo by to fér. Ale pokud se chystáte upsat se tomuto městu na delší dobu, pak vězte, že NE.

Ne, ne, a nikdy nemůžete při odjezdu do Paříže mířit na přesnou adresu, a ještě být tak naivní, že na ni budete spoléhat. Samozřejmě, někde nakonec bydlet budete - bydlení je koneckonců pouhý stav mysli vzniklý v momentě, kdy máte kde opřít kufr. Ale na Paříži je krásné a jedinečné právě to, že dokud v ní nejste, nikdy nevíte, o co (nebo o koho) to bude. Domluvit si na dálku byt, před kterým stojí na místě fronta z přízemí, prostě nelze. A abyste v té frontě zas neodešli, potřebujete při klasickém konkurzu na byt podat suverénnní herecký výkon. Protože hrát na velikost před cizími není všem snadné, snadnější může být najít známého, a prostě hrát na city. Neklesejte na mysli. Většina prvních bydlení v Paříži je založená na kolektivní paměti již zabydlených na jejich vlastní první bydlení. Když v rokokové Francii kdysi navrhovali jeden tvar pohovky za druhým, něco o tom věděli. Jen málokdo se tu dnes tomuto kusu nábytku v úvodu vyhne, ale co je dobré - jen málokdo na ten zážitek také zapomene. Takže buďte bez obav, nebojte se ukázat se bezdomovcem a mějte hodně přátel: bydlet prostě budete... v Paříži.


Mýtus no. 5: Paříž je Francie. - Francie je Paříž.
Přemýšlím, jak uvést věci na pravou míru... Pařížané jsou Francouzi. Francouzština je pařížská. O Francii nemohu mluvit, zatím ji neznám. Ale Paříž je Paříž. 
V budoucnu se pokusím hlouběji popsat, proč. ;)